Historie výroby čokolády ve světě je poměrně dobře známá z různých publikací a článků, ale již méně je známa historie tohoto odvětví v regionu střední Evropy, na území bývalé rakousko-uherské monarchie.

První písemná zpráva o sladkostech v našich zemích se zachovala z počátku 12. století, kdy ještě u nás nebyl znám cukr. Kronikář Kosmas nazývá výrobce sladkého pečiva z medu „pekaře sladkostí“. První zmínka o perníku v Čechách se váže k městu Turnov, kde se roku 1335 prodával. Perníkáři přišli do Prahy z Norimberka již před rokem 1324. V roce 1348 byla podle zde usedlých perníkářů (caletníků) pojmenována Caltnéřská ulice, dnešní Celetná. Perníkářství nejvíce vzkvétalo v době rozvoje poddanských měst – od poloviny 16. století do třicetileté války. V té době ještě nemělo vlastní cechy, ale společně s mlynáři, krupaři a koláčníky patřilo k cechům pekařským.

V druhé polovině 17. století byla sláva perníkářského řemesla obnovena a o století později již byly založeny samostatné perníkářské cechy. Císař Karel IV. udělil v roce 1733 perníkářskému řemeslu velké výsady. Ale vleklé slezské války a hospodářský rozvrat přivodily úpadek perníkářských dílen. Po napoleonských válkách se „medové řemeslo“ opět začalo prosazovat, nakonec však v 80. letech 19. století téměř zaniklo v konkurenci cukrářských podniků.

Teprve v roce 1913 založil v Pardubicích Hugo Redlich první továrnu na perník a marcipán „Melartos“. Později k nim přibylo ještě několik dalších továren, např. Melekta, J. Šimon, Langer a spol., které založily pověst „pardubického perníku“.

Předchůdcem cukrářů bylo nové pekařské řemeslo, tzv. konfetáři, kteří pro milovníky sladkostí vyráběli z mouky, cukru a medu konfety.

Jako první cukrář v Praze se uvádí jakýsi Mates z Malé strany již v roce 1501. Byla to ale nadlouho první vlaštovka. Teprve přenesení pěstování cukrové třtiny do zámořských kolonií přineslo Evropě levnější cukr a tím se uvolnila cesta cukrářskému řemeslu. Jeho rozmach v Čechách nastává za vlády císaře Rudolfa II. Hlavním odbytištěm se stal císařský dvůr a šlechtické domácnosti. Pro širší vrstvy obyvatelstva se staly cukrářské výrobky dostupné až používáním levnějšího řepného cukru.

První rafinerie třtinového koloniálního cukru v Čechách vznikla v roce 1787 na Zbraslavi. Založila ji akciová společnost vídeňských a pražských velkoobchodníků. Monopolního postavení v Čechách chtěla využít k pokrytí veškeré spotřeby cukru, která se odhadovala na 12 až 13 tisíc centů. První pokusy s rafinací řepného cukru u nás proběhly v roce 1799 také na Zbraslavi. Hledaly se však i jiné zdroje. Neúspěšné byly pokusy vyrábět cukr ze šťávy javoru. Vysoká cena cukru a jeho nedostatek po vyhlášení kontinentální blokády Napoleonem I. (1805–1815) ovlivnily zakládání nových řepných cukrovarů. První z nich založil hrabě R. Vrbna v Hořovicích v roce 1801. V průběhu let 1830 – 40 pracovalo v Čechách 54 cukrovarů. V té době převažovala výroba domácího cukru nad dovezenou třtinovou moučkou. Kostkový cukr byl pravděpodobně prvně vyroben v Dačicích v roce 1843.

Až do roku 1883 bylo Rakousko-Uhersko mezi evropskými státy na 1. místě v objemu výroby cukru. Tak vyrůstal cukrovarnický průmysl, o jehož zdokonalování se významně zasloužili čeští technici. Bez rozvoje našeho cukrovarnictví by nemohlo později dojít k úspěšné průmyslové výrobě cukrovinek a čokolády.

Po skončení 1. světové války zůstala většina (celkem 163) rakousko-uherských cukrovarů v nově vytvořeném Československu.

Převrat ve výrobě cukrovinek přinesla čokoláda. Rozšířila se k nám ze západní Evropy, kde se pití čokolády stalo začátkem 17. století velkou módou. Obliba nových nápojů – čokolády, kávy a čaje vyvolala snahy zavést i v Praze jejich veřejné podávání kavárensky. Do této doby se tyto „zámořské drogy“ prodávaly pouze v lékárnách. Pravděpodobně nejstarší písemné zprávy o výrobci čokolády u nás nacházíme v „Popisu obyvatelstva hlavního města Prahy z roku 1770“. V knize se uvádí, že měšťan Filip Watzke, bytem „U černého slunce“ v Celené ulici č. 556, je výrobcem čokolády. Tato výroba byla jako nově vzniklý obor zařazena mezi necechovní řemesla. Od roku 1819 je možno v Praze nalézt čokoládníky ve společném cechu s cukráři. Koncentrace řemeslné výroby v Praze a naše tradiční zručnost byly dobrým základem pro postupný přechod k manufakturní a poté k tovární výrobě. Vznikající průmysl zůstával na úrovni větších či menších dílen, kde převládala ruční práce. Nástupem kapitalismu se výroba rychle mechanizovala zaváděním strojů.

K nejstarším větším výrobcům u nás patřil Antonín Melichar. Po návratu z ciziny začal nejprve roku 1832 úspěšně vyrábět čokoládu a cukrovinky v Karlíně. O čtyři roky později přeložil podnik blíže ke středu Prahy a vyráběl kromě čokolády a cukrového pečiva především likéry. Podnik zaměstnával 16 osob a byl vybaven 7 stroji. Výrobky v roční hodnotě 40 000 zlatých prodával nejen po Praze a Čechách, ale i v ostatních zemích Rakouska.

Ve 40. letech 19. století působilo v Praze již 6 výrobců cukrovinek a pečiva a 6 výrobců čokolády. V adresáři J. Stiasného z roku 1861 se v Praze uvádí již 8 výrobců čokolády, mezi nimi i žena – Alžběta Plenčíková z Uršulinské ulice č. 338.

V počátcích našeho potravinářského průmyslu byla zřejmá snaha spojovat i několik druhů výrobků dohromady. Např. naše nejstarší potravinářské podniky – A. J. Andres z Ústí nad Orlicí připojil k původní výrobě lihovin již od roku 1795 také výrobu čokolády a pečetního vosku, Ed. Wesselý z Hustopeče (1800) vyráběl líh, ovocný cukr a cukrovinky z lékořice nebo První Budějovická továrna na čokoládu Příhoda a Danzer vyráběla i dražé, čajové pečivo, suchary a paštiky. Rovněž později známí výrobci čokolád jako např. August Tschinkel Deli Lovosice (1806) začal s výrobou kávových náhražek a čokoládu vyráběl až od roku 1856. Další známá budějovická firma Vít Fürth (1810) vyráběla nejprve likéry a ocet a teprve od roku 1882 cukrovinky a čokoládu. A tak bychom mohli pokračovat.

Důležitým mezníkem v podnikání byl rok 1859. Ke konci tohoto roku byly zrušeny cechy a vyšel nový živnostenský řád o svobodném podnikání. Místo cukrářských cechů se čile organizovala po celých českých zemích odborná Společenstva, která sdružovala příbuzné živnosti: cukráře, perníkáře, čokoládníky, výrobce oplatek a voskáře.

Za nejstarší českou továrnu na výrobu čokolády se považuje firma Fr. Slabý „Luna“. Založil ji v roce 1839 Jan František Černoch na Starém Městě Pražském v Kozí ulici. Snad hnědá barva čokolády nebo četba knih o indiánech inspirovaly výrobce, že nazval svůj první výrobek „Čokoláda s Indiánem“.

To už se dostáváme do období, kdy byly postupně zakládány naše největší cukrovinkářské a čokoládové podniky.

Zakladatelská vlna průmyslových továren se nevyhnula ani území pozdějšího Československa. Od roku 1840 až do konce 19. století tak byly založeny známé firmy jako Th. Fiedor v Opavě (1840), J. Kluge v Praze (1861), Ph. Kneisl v Holešově (1863), Velim ve Velimi (1869), A. Maršner později Orion v Praze (původně se udával rok 1891, nyní oficiálně rok 1896) a Zora v Olomouci (1898). Došlo tím k vytvoření vlastního národního trhu čokolády a cukrovinek symbolizovaného heslem „svůj k svému“. Významné byly i pobočky zahraničních firem jako Stollwerck v Bratislavě (1896) nebo v Podmoklích u Děčína dokonce 3 firmy – Jordan a Timaeus (1854), Hartwig a Vogel (1893) a Otto Rüger (1896).

Rakousko-uherské továrny na cukrovinky, čokoládu a ovocné konzervy měly od roku 1892 svůj „Ústřední svaz továrníků ve Vídni“. Před 1. světovou válkou sdružoval na 190 větších továrních podniků, z toho asi 40 továren na čokoládu. Zaměstnával celkem okolo 30 000 osob. Celý rakouský vývoz výrobků z čokolády byl nepatrný. V roce 1899 za 285 000 zlatých, v roce 1913 za necelý milión. Švýcaři v té době vyváželi za 47 miliónů franků. Příčinou byla nízká konkurenční schopnost, která pramenila z vysoké ceny základních surovin – cukru a kakaových bobů.

Čokoládové výrobky byly v té době oproti cukrovinkám drahé, v malém výběru a v jednoduchém balení. Z cukrovinek se vyráběly většinou lisované roksy, ke konci 70. let 19. století se objevila novinka – atlasové bonbóny zvané později „fourrés“. Pak nastala doba fondánu, pralinek a jiných francouzských bonbónů. Od 90. let předstihuje čokoláda cukrovinky co do rozličných druhů, ale i kvalitou a adjustací obalů. Pití kakaa se u nás rozšířilo rychleji teprve po Jubilejní výstavě v Praze v roce 1891, i když se u nás vyrábělo již dříve. Podnět k tomu dala podnikavá světoznámá holandská firma Van Houten (1815), která se prosadila díky své vtipné reklamě. Na výstavě dívky v holandském kroji nabízely k ochutnání šálky horkého kakaa s mlékem. Za této situace byl dovoz zahraničního zboží, zejména švýcarských, francouzských a německých čokolád a kakaového prášku, značný.

V té době bylo v českých zemích více než 50 průmyslových závodů na výrobu čokolády, cukrovinek a oplatkového zboží. Pro posouzení rozsahu výroby čokolády uveďme několik čísel. V letech 1910–14 se dovezlo do Rakouska-Uherska na 3 348 vagonů kakaových bobů. Z tohoto množství zpracovávaly továrny na našem území průměrně 400 vagonů ročně, za 5 let 2 000 vagonů, tedy téměř 60 % z celkového množství.

Výrobky českého a slovenského průmyslu pronikaly bez zábran na trhy ostatních zemí monarchie. Do počátku 1. světové války byly založeny na území pozdějšího Československa ještě další významné a známé firmy jako např. v roce 1903 firma Standard bratři Kroupové Praha, v roce 1906 firma Kolinea v Kolíně a firma Fischer Figaro v Trnavě, v roce 1911 firma Merkur v Č. Budějovicích, v roce 1912 firmy J. Körber v Liberci a Koukol a Michera (značka Lidka) v Kutné Hoře a konečně v roce 1916 firma Rupa v Praze.

1. světová válka zabrzdila rozvoj tohoto odvětví. Blokáda na dovoz kakaových bobů způsobila, že po vyčerpání starých zásob v průběhu roku 1915 musel celý průmysl přejít na válečnou náhražkovou výrobu, hlavně na zpracování ovoce. Dále se vyráběly pouze fondantové, agarové a ovocné cukrovinky, a to ještě v omezeném množství, protože i příděly cukru se každým rokem snižovaly, a to o celých 50 %.

I když rozbití Rakouska-Uherska přineslo průmyslu čokolády a cukrovinek značné omezení odbytišť, všeobecný hospodářský rozvoj toto minus brzy odboural. Československo se brzy zařadilo k nejprůmyslovějším státům světa. Průmysl čokolády a cukrovinek se mohl naplno nastartovat až v roce 1920, protože v letech 1918–19 byl na přechodnou dobu zcela zakázán dovoz kakaových bobů. Ale již o rok později bylo dovezeno 2 420 t kakaových bobů. Bylo jasné, že bude nutné přebudovat výrobu čokolády především na vývoz. Výrobce čekaly dva úkoly – vylepšit technickou zaostalost výroby a prosadit novou značku Made in Czechoslovakia na zahraničních trzích, což nebyl vůbec lehký úkol.

Obrovský trh monarchie byl ztracen, zbýval omezený československý trh a vývoz. Úspěšně byl vyřešen problém „odrakouštění“ hospodářství měnovou reformou a zákonem o převedení sídla zahraničních akciových společností na území nového státu. Jednalo se hlavně o pobočky již zmíněných německých firem. Ztráta zahraničních trhu se rovněž částečně vyrovnala růstem vnitřní spotřeby, protože v prvních letech po válce byl hlad po čokoládě a cukrovinkách značný.

Tato obliba sladkostí a k tomu poválečná konjunktura vyvolaly zakladatelskou horečku. Bylo založeno obrovské množství více jak 60 továren na cukrovinky, čokoládu a trvanlivé pečivo. Rovněž předválečné továrny rozšiřovaly a modernizovaly svojí výrobu. Spekulovalo se s tím, že investovaný kapitál v důsledku dobrých podmínek v tomto odvětví výroby bude nejvýhodněji uložen a zúročen. Nový průmysl se stal důležitým odběratelem i pro mnohá jiná výrobní odvětví, která se specializovala na zařízení a potřeby k výrobě cukrovinek a čokolády. Cukrovinkářské továrny byly nejhustěji koncentrovány u severních hranic Čech a ve významných průmyslových centrech: v Praze, Brně, Olomouci, Bratislavě, Kolíně.

V roce 1922 vstoupily v platnost „Konvence průmyslu čokolády a cukrovinek“. Zavazovaly účastníky jednotnými prodejními podmínkami, ale tvorba cen zůstala v soutěži volná. V letech 1921–23 představoval dovoz kakaových bobů asi 600 vagónů ročně. V následujícím roce stoupl na 865 vagónů. Československo tak poprvé předstihlo dovozem bobů švýcarský čokoládový průmysl a zařadilo se za USA, Německo, Anglii, Francii a Holandsko, udržovalo si krok se Švýcarskem a Španělskem. Zájmovým sloučením 54 továren byl v roce 1925 založen „Spolek průmyslu čokolády a cukrovinek v Praze“, který hájil společné zájmy podnikatelů.

V období před světovou hospodářskou krizí zaměstnával cukrovinkářský průmysl ve 180 větších či menších továrnách (z toho 40 bylo zařízeno na výrobu čokolády a kakaa) na 20 000 lidí. Z dvanácti největších čokoládoven bylo 6 českých a 6 německých. Kapitálové zastoupení vypadalo takto: 50 % český, 40 % německý a 10 % ostatní zahraniční kapitál.

V roce 1927 se zpracovalo asi 3 000 vagónů domácího cukru a 667 vagónů dovezených bobů, které stály přibližně 50 milionů korun. Z toho se vyrobilo na 1 400 vagónů čokoládových výrobků, průměrně na 1 obyvatele 1 kg. V uvedeném množství ale nebyly zahrnuty kandity, trvanlivé pečivo a různé cukrovinky. Náš dovoz kakaových bobů činil přibližně 1,5 % světové produkce. Většina zboží se spotřebovala v tuzemsku, export v nejpříznivějším roce představoval 20 vagónů čokoládových výrobků a 40 vagónů cukrovinek v celkové hodnotě 3,2 miliónu korun. Naproti tomu dovoz zahraničního zboží dosáhl přes 11 miliónů Kč ročně. O distribuci výrobků se staralo kromě 6 000 cukrářů a 7 000 speciálních obchodníků ještě 100 000 dalších obchodních jednotek. Je zajímavé, že konzumní druhy čokolády a kakaa byly asi 4krát levnější ve srovnání s cenami před 1. světovou válkou. Žádná jiná potravina nebyla vzhledem k předválečným poměrům tak levná.

Světová hospodářská krize (1929–1933) zasáhla ČSR později. Zapůsobila silněji a trvala déle než ve většině průmyslových zemí. Na podzim roku 1932 dosáhla svého kulminačního bodu – průmyslová výroba poklesla na 56 %. Čokoládový průmysl zavedl řadu úspor při výrobě a prodeji (např. otevření továrních prodejen), ale ani to nestačilo na zvyšující se ceny surovin. Nehledě na to, že průmysl čokolády a cukrovinek prodělával již delší dobu vleklou krizi, způsobenou vysokou nadprodukcí z dob konjunktury. To vše vedlo podnikatele k ostrým konkurenčním bojům, v některých případech i k použití dumpingových cen.

Naše výrobky se nedokázaly prosadit ani na zahraničních trzích, protože byly příliš drahé, i když svou kvalitou byly plně srovnatelné s výrobky zahraničními. Továrny zpracovávaly asi 20 % dovezených a 80 % domácích surovin. Přestože světová cena cukru neustále klesala, československý cukerní kartel uměle držel domácí cenu na třikrát vyšší úrovni. Přednost dostal export našeho cukru na úkor průmyslu, který cukr zpracovával. Vyvážely se až dvě třetiny domácí výroby cukru, a to pod hranicí výrobní ceny.

Clo na dovoz kakaových bobů bylo vysoké – 116 Kč za 100 kg, na kakaové máslo 180 Kč, zatímco zahraniční čokoládovny (především švýcarské) zpracovávaly boby nakoupené téměř bez cla. Negativně se také projevila doložka nejvyšších výhod (udělená v roce 1927) na dovoz švýcarských čokolád do Československa. Zdanění čokoládového průmyslu představovalo 24 haléřů na každých 100 haléřů prodejní ceny zboží. Dalším rušivým činitelem byly i spekulativní nákupy bobů, a proto byl v roce 1935 ustaven provizorní čokoládový kartel. Účelem dohody byla úprava rozsahu výroby na podkladě kontingentace nákupu kakaových bobů, kontroly cen výrobků, jakosti a standardizace zboží. V roce 1937 byla kontingentace zavedena úředně. Rozdělováním zahraničních surovin byl pověřen „Spolek průmyslu čokolády“.

V letech 1936–37 se spotřebovalo 1 100 vagónů kakaových bobů ročně, což bylo 2,5 % světové produkce. ČSR si tak udrželo páté místo v Evropě a sedmé místo na světě. Podniky se spotřebou 10 vagónů bobů ročně představovaly 81 % všech našich výrobců. Nad 25 vagónů to bylo 12 % a s kapacitou na 40 vagónů 7 %. Pod vlivem zvýšeného nákupu bobů v zemích, kde si vytvářeli válečné zásoby, docházelo postupně ke zvýšení jejich cen. To se týkalo hlavně Německa.

V roce 1937 byl největším podnikem co do počtu zaměstnanců Orion, průměr 1 424 lidí, v sezóně dokonce 2 173, kolem 1 000 zaměstnanců měly továrny Zora a Rupa. Do další skupiny s průměrným počtem 400–500 lidí patřily podniky Diana, Velim nebo Küfferle. Do skupiny s průměrným počtem 100–200 zaměstnanců spadaly např. olomoucké firmy Olfedo a Union nebo firmy Kolinea, Oriental, Jitřenka, Kluge nebo Hela. V téměř 40 evidovaných továrnách pracovalo na 11 300 lidí.

Po odstoupení našeho pohraničí Německu v roce 1938 zůstalo na zabraném území 41 továren s 18% výrobní výkonností z celkového počtu 138 továren. Domácí trh byl v té době nasycen zvýšeným zásobováním čokoládou a hlavně kakaem. Ceny čokolád se zvýšily, k ustálení došlo až po vydání zákona o povinné organizaci průmyslu. Vznikla „Kakaocentrála“, společnost s ručením omezeným, která převzala kontrolu nad rozdělováním přídělů kakaových bobů pro výrobu.

Po odtržení Slovenska a okupaci zbytku českých zemí 15. března 1939 bylo zavedeno válečné hospodářství. Skončil volný prodej a byl zaveden lístkový systém. V roce 1939 se ještě spotřebovalo 857 vagónů bobů, protože ještě nebyl zcela přerušen obchodní styk se Slovenskem a Sudetami.

Vyhláškou z konce roku 1939 se upravilo hospodaření s kakaovými boby, cukrovinkami a jemným pečivem. Vedením byl pověřen „Společný výbor hospodaření“. Byla zakázána výroba celočokoládových výrobků a čistého kakaa. Směly se vyrábět pouze plněné čokolády do 40% kakaových součástí a v balení nepřesahujícím 100 g, u jemného pečiva do 250 g.

V době okupace se vyrobilo 1 740 vagónů čokoládových výrobků, 130 vagónů kakaa a 1 730 vagónů ostatních cukrovinek, hlavně kanditů. Na jednoho spotřebitele připadlo průměrně 5 kg výrobků, z toho čokoládového zboží 2,4 kg a kakaa 0,18 kg. Celkový obrat představoval 460 miliónů korun.

Přibližně polovina výroby, pracovních sil a dosaženého obratu představovala produkci 10 největších továren. Surovinové příděly se během války neustále zmenšovaly, což průmysl značně omezovalo. V roce 1941 byl vydán zákaz prodeje čokolády a cukrovinek občanům židovské národnosti a zákaz výroby mikulášského a vánočního zboží a kakaa s obsahem tuku vyšším než 16 %. Byly rovněž znemožněny udržovací a obnovovací investice, takže strojový park zastarával. Přesto se podařilo udržet výrobu cukrovinek a čokoládových bonbónů jakož i jemného pečiva na přijatelné výši až do roku 1944. Zde je nutné konstatovat, že to byl docela obdivuhodný výkon. V každém případě fungovalo zásobování daleko lépe než za 1. světové války.

Radikální zhoršení nastalo až na počátku roku 1945. Výroba převážné většiny továren byla zastavena, ve zbytku se mohlo vyrábět pouze tzv. studenou cestou. Kvalita vyrobeného zboží se zhoršila, dávky byly omezeny jen na děti do 18 let. Celková výroba klesla na 16 vagónů za přídělové období (4 týdny).

Osvobození v roce 1945 znamenalo zvrat i v průmyslu cukrovinek a čokolád. S pomocí ministerstva výživy se podařilo obnovit rozvrácenou výrobu a zabezpečit suroviny, prozatím pouze domácího původu. V podzimních měsících roku 1945 dosáhla výroba desetinásobku posledních válečných měsíců. Podařilo se zásobit cukrovinkami všechno obyvatelstvo. Omezené surovinové možnosti však nedovolovaly rozvinout výrobu na předválečné úrovni. Proto byli přednostně zásobeni hodnotnou čokoládou a kakaem mladiství od 14 do 20 let, kteří byli válečným hospodářstvím nejvíce ohroženi. Po celý rok 1945 se spotřeba kakaových bobů čerpala z pomoci poskytnuté „Unrrou“ v rámci pomocné akce OSN pro země postižené válkou.

Také struktura cukrovinkářského průmyslu doznala řady změn. Do podniků Němců, Maďarů a kolaborantů jakož i do všech ostatních podniků, kde to vyžadoval plynulý chod výroby, byly jmenovány národní správy jako dočasná forma řízení podniků. Do podzimu roku 1945 byly ustaveny národní správy v českých zemích u 45 % průmyslových podniků se 75 % všech průmyslových zaměstnanců. Již při přípravě znárodňovacích dekretů se projevovaly snahy vyloučit z procesu znárodňování potravinářský průmysl, protože se zde pomýšlelo na tzv. združstevňování. President republiky však podepsal 24. 10. 1945 vládou schválený dekret č. 101/45 Sb. o znárodnění továren nad 500 zaměstnanců.

V průmyslu cukrovinek a čokolády byly k 31. 12. 1946 zrušeny prozatímní národní správy a k 1. 1. 1947 byly vyhlášeny tyto národní podniky:

• Orion, továrna na čokoládu a.s., Praha
• Rupa, továrna na čokoládu, Rudolf Pachl, Praha
• Velimská továrna na čokoládu, cukrovinky a kávové náhražky Praha
• Hartwig a Vogel (Diana), komanditní společnost, Podmokly n. L.
• J. Körber, továrna na čokoládu, Chotyně
• Zora, akciová továrna na čokoládu a cukrovinky, Olomouc
• Česká akciová továrna na čokoládu, dříve J. Küfferle a spol., Rohatec u Hodonína

Jmenované závody byly postupně začleňovány pod novými názvy – Pražské čokoládovny, n. p. Praha, Továrna na cukrovinky a kávoviny Velim, Severočeské čokoládovny, n. p. Děčín, Podještědské čokoládovny, n. p. Chotyně, Zora, n.p. Olomouc a Jihomoravské čokoládovny, n.p. Rohatec; do nově vzniklého národního podniku Československé čokoládovny Praha, kam spadalo i 126 továrních prodejen, které byly určeny k průzkumu trhu.

Soukromé podnikání středního a malého rozsahu mělo v potravinářském průmyslu dosud silné pozice. Dvouletý plán obnovy počítal s vybudováním nové továrny v Trebišově na východním Slovensku.

Svaz pro kakao, cukrovinky a jemné pečivo byl zrušen k 1. 7. 1947. Nadále zůstávaly v platnosti předpisy omezující zřizování nových živnostenských cukrovinkářských výroben. Plán na rok 1947 předpokládal vyrobit 233 000 q cukrovinek a čokolády v průmyslu, v cukrářských podnicích 91 000 q a řemeslnými výrobci cukrovinek a jemného pečiva (bylo jich evidováno na 80) 6 500 q zboží.

Je zajímavé, že řada menších firem začala již od roku 1946 své výrobky i vyvážet. Hlavně do západní Evropy – Anglie, Benelux. Po válce byl tohoto zboží nedostatek a republika tím získávala cenné devizy. Vývoz se uskutečňoval prostřednictvím Centrokomise, která byla výhradním vývozcem československých čokoládoven.

K 1. 1. 1948 byly znárodněny všechny podniky s počtem zaměstnanců do 50 osob v období od ledna 1946. Řada podniků byla zlikvidována, pokud to nebylo ve veřejném zájmu. V té době se vytvářely další národní podniky jako Standard Kutná Hora, Merkur České Budějovice, Deli Lovosice, Brněnský průmysl speciální cukrovinek Brno, Sfinx Všetuly a Poživatina Liberec, které byly začleněny do Československých čokoládoven, n. p.

Znárodňovací proces se konečně vyřešil v únoru 1948. Zákon č. 115/48 Sb. z dubna 1948 rozhodujícím způsobem omezuje a v podstatě likviduje kapitalistické vlastnictví v potravinářském průmyslu. V druhé polovině roku 1948 se podařilo přidělit rentabilní konfiskáty do komunálních nebo družstevních podniků. Nerentabilní závody byly energicky likvidovány. Současně v zájmu koncentrace výroby byl zrušen někdy i neuváženě větší počet původně znárodněných cukrovinkářských podniků. Do konce roku 1948 tvořil soukromý sektor již pouze 3,5 % všech podniků.

V Praze bylo zřízeno Generální ředitelství československých čokoládoven, které je ale ke konci roku 1948 zrušeno a vedení znárodněného cukrovinkářského průmyslu přebírá přímo Ministerstvo potravinářského průmyslu a výkupu (MPPV). O rok později je ustanoveno v novém organizačním uspořádání 17 oblastních národních podniků, které se svými výrobními programy navzájem doplňují.

V cukrovinkářském průmyslu pracovalo ve 180 závodech 14 352 zaměstnanců. Celková produkce představovala 53 309 tun výrobků, z toho bylo 16 600 t čokoládových cukrovinek. Spojení sektoru výroby cukrovinek a výroby cukru znamenalo pro celý cukrovinkářský průmysl zpomalení předpokládaného rozvoje výroby. Ani zřízení „Hlavní správy výroby cukrovinek a trvanlivého pečiva“ nepřineslo potřebné oživení. Vinou neujasněné koncepce se velmi často měnila organizační struktura cukrovinkářského oboru. Podniky se stávaly závodem a naopak. Výhled oboru i továren se neustále měnil.

Vzrůstající koncentrace a specializace výroby v letech 1951, 63 nutila ve větší míře rušit menší zastaralé provozy, zužovat a převádět výrobní programy. Bohužel byly zrušeny i továrny osvědčených značek z exportu, jako bylo Ego Přelouč, Kolinea Kolín nebo Koukol a Michera Kutná Hora. Jejich značka Lidka byla naštěstí přenesena spolu se svým výrobním programem do n. p. Diana Děčín.

Výroba v celém průmyslu se stávala efektivnější a hospodárnější. V roce 1953 skončil systém přídělového zboží. Série různých reorganizaci byla ukončena k 1. 4. 1958, kdy byly vytvořeny tři národní podniky:

• České čokoládovny, n. p. s podnikovým ředitelstvím v Praze – Modřanech se závody Orion Praha, Diana Děčín, Lipo Liberec a Velim ve Velimi
• Moravské čokoládovny n. p. s ředitelstvím v Olomouci se závody Zora Olomouc, Maryša Rohatec, Sfinx Holešov a Ika Opava
• Figaro n. p. Bratislava (bývalý Stollwerck) se závody Figaro Trnava a Paserín Piešťany. Mimo toto organizační uspořádání zůstala nově vystavená čokoládovna Deva Trebišov jako součást Potravinářského kombinátu Trebišov

Čokoláda se do českých zemí rozšířila ze západní Evropy, kde již v 17. století bylo pití čokolády velkou módou. První záznam o výrobci čokolády je znám z roku 1770, kdy měšťan Filip Watzke v Celetné ulici v Praze je považován za prvního čokoládníka. Od roku 1819 byli již čokoládníci ve společném cechu s cukráři. Koncentrace řemeslné výroby byla dobrým základem pro postupující přechod k manufakturní a tovární výrobě. V polovině 19. století působí v Praze již 8 výrobců čokolády. Za vůbec prvního továrního výrobce čokolády je považována firma Luna, kterou založil v roce 1839 František Černoch v Kozí ulici v Praze. Svůj první výrobek nazval „Čokoláda s indiánem“.

V průběhu 19. století postupně vznikaly nové továrny – jména jako Deli, založená v roce 1806 Augustem Tschinkelem jako výroba kávové náhražky (výroba čokolády až od 1858), dále Fürth (1810 v Č. Budějovicích), ale výroba čokolády až od roku 1886, ve stejném roce založil Michal Jína v Lomnici nad Popelkou výrobu sucharů, čokoládu začali vyrábět až v 30. letech 20. století. Další závod, který se proslavil především výrobou oplatek byl opavský Fiedor (1840), který vyráběl čokoládu také až od 1936. Z další plejády firem, které byly založeny ve 2. polovině 19. století je nutné jmenovat firmy Kluge (1861 v Praze na Smíchově), Kneisl-Sfinx (1863 ve Všetulech), dále Velim (1869) a konečně firmu Maršner (oficiální rok založení 1896, ale první zmínka je o firmě již v roce 1889), která od 20. let používá značku Orion, v současné době nejprodávanější čokoláda na českém trhu.

Další známá jména jako Diana-Hartwig a Vogel (1893), Otto Rüger (1896) a Jordan a Timaeus (od 1854) všechny se sídlem v Podmoklech na předměstí Děčína a bratři Stollwerckové (1896 v Bratislavě) byly pobočnými závody mateřských firem v Německu. Firmy díky tomu obešly celní překážky a mohly zásobovat bez problémů celou monarchii.

Celkem bylo v českých zemích na území Rakouska-Uherska více než 50 závodů na výrobu čokolády a cukrovinek. Řada firem byla založena ještě do začátku 1. světové války. V tomto období vznikly další známé firmy jako Zora Olomouc (1898), Standard bratři Kroupové v Praze (1903), Merkur v Českých Budějovicích (1906), v témže roce ve slovenské Trnavě firma Fischer, která od roku 1934 používá jméno Figaro. Tuto značku později převzala znárodněná firma Stollwerck v Bratislavě v období socialismu koncem 50. let.

Konečně se dostáváme k firmě Koukol a Michera, založené v Kutné Hoře v roce 1912. Významná byla i firma Rupa, jejíž značka byla obnovena v polovině 90. let minulého století. Firmu založil Rudolf Pachl, z jehož jména také vznikl název, v roce 1916, některé prameny uvádějí rok 1914. Původně měla firma výrobní prostory v Praze-Nuslích, tam kde dnes stojí radnice, v roce 1932 byl dokončen pobočný závod v Modřanech (později sídlo Orionu). Po roce 1945 byla firma znárodněna, v roce 1947 byla ještě založena firma Ja-Pa (Jan Pachl) v Čadci na Slovensku, ale i ta byla o rok později znárodněna.

Největší zakladatelská horečka však nastala po založení samostatného Československa po roce 1918. Počet továren na čokoládu vzrostl na více než 100, vznikla obrovská konkurence a řada firem své výrobky vyvážela.

Velké množství čokolády samozřejmě spotřebovali i cukráři. Již v roce 1909 byla založena Čokoládovna českých cukrářů Rekord, která výhradně dodávala své výrobky cukrářům, v roce 1919 následuje založení firmy Jitřenka v Hradci Králové, což bylo nákupní, výrobní a prodejní družstvo cukrářů, které od roku 1933 vyrábělo i čokoládu. Známé cukrárny si vyráběly vlastní čokoládové výrobky, balené v elegantních obalech např. firmy Berger a Dejmal.

Ve 20. a 30. letech byly založeny další firmy jako Maryša v Rohatci a Bonbonia bratři Makalové v Kolíně v roce 1920, další kolínská firma Kolinea měla dokonce pobočku v bulharském městě Gorna Orjachovica. Opavská firma Kessler a Weeber zase vyráběla v licenci známou švýcarskou čokoládu Maestrani. V roce 1922 si v Plzni založila pobočku známá rakouská firma Pischinger.

Některé firmy nepřežily hospodářskou krizi, v době 2. světové války byla výroba výrazně utlumena a koncem války se již nedostávaly suroviny. Po válce některé menší firmy začínaly znovu rozjíždět výrobu, ale vše bylo jinak po únoru 1948. V průběhu několika let většina firem zanikla a pouze několik továren pokračovalo ve výrobě čokolády.

1964 – V tomto roce mně bylo 12 let a otec přivezl ze služební cesty do Německa dvě čokolády, které byly nejen báječné na chuť, ale měly i krásné obaly. Čokoládu jsem zkonzumoval a obaly si ponechal, což byl základ mojí sbírky. Jednalo se o čokoládu firem Suchard a Sprengel / V tomto roce jsem začal psát jednotlivým výrobcům, zda by mi neposlali své obaly. První odpověď přišla z Anglie, z firmy Cadbury.

1970 – Ve sbírce mám již na 8 500 obalů a začíná výměna se dvěma Angličany, což bylo pro mě ohromným přínosem. S panem Levenem z Londýna jsem měnil 27 let až do jeho smrti v roce 1996. Byl to největší sběratel na světě, dosáhl 90 000 obalů.

1975 – Dosáhl jsem 20 000 obalů a stal jsem se největším sběratelem u nás a rovněž členem klubu sběratelů kuriozit.

1980 – Počet obalů činí 34 000 z 82 zemí a 1 350 firem.

1982 – Ve 30 letech jsem dostal poprvé povolení vyjet na devizový příslib do západní Evropy. První mé kroky směřovaly do Londýna navštívit pana Levene. Nakonec jsem u něj zůstal celý týden. V Londýně jsem také uskutečnil první návštěvu zahraniční čokoládovny – firmy Caxton, která již neexistuje. Během tranzitní cesty jsem měl možnost se seznámit se západoevropským čokoládovým trhem v Belgii, ve Francii, Švýcarsku a Německu / Účast v televizním pořadu pro sběratele, což mělo velký úspěch.

1985 – Dosáhl jsem 50,000 obalů, účast na prvních výstavách pořádaných klubem sběratelů kuriozit. Návštěva prvních zahraničních firem k prohlídce sbírky – německé firmy Trawigo a Gubor / Návštěva provizorního čokoládového muzea firmy Stollwerck v Kolíně nad Rýnem, které zakládal český emigrant profesor Hepner.

1990 – Ve sbírce je 67 000 obalů, návštěva „čokoládové“ země Švýcarska včetně firem Pfister, Nestlé a svazu švýcarských výrobců čokolády Chocosuisse.

1992 – První návštěva největšího cukrovinkářského veletrhu na světě – ISM v Kolíně nad Rýnem. Pro sběratel úplný ráj.

1995 – Celkový počet obalů ve sbírce dosáhl 79 000 kusů.

1997 – Článek o mé sbírce se objevil v příloze Mladé Fronty Dnes.

1998 – První výstava v cizině – na čokoládovém festivalu Eurochocolate v italské Perugii. Intenzívní sbírání historických materiálů, hlavně starých plechovek od kakaa a cukrovinek, reklamních tabulí, reklamních předmětů, kovových forem.

1999 – Spolupráce na německo-českém slovníku pro německé exportéry čokolády a cukrovinek / Druhá výstava na Eurochocolate v Perugii / Sbírka je umístěna do samostatné podkrovní místnosti, kde jsou vystaveny především historické exponáty, které vytvořily již malé muzeum.

2000 – Ve sbírce je 94 000 obalů, sbírka byla zmíněna v českém vydání Guinessovy knihy rekordů jako největší na světě / V odborném německém časopise Susswarenhandel se objevil třístránkový článek o mé sbírce / V italské knížce Infinito Cioccolatare, vydané nakladatelstvím Ali&No Perugia, je zmínka o mé sbírce – 1. stránka textu a fotografie.

2001 – Třetí výstava na Eurochocolate v Perugii, která se stává permanentní v hotelové hale Etruscan Chocohotel / Články o mé sbírce se objevily i v holandském odborném časopise Consudel a v informačním bulletinu firmy Wedel-Cadbury v Polsku / Návštěva čokoládového světa firmy Cadbury v Birminghamu.

2002 Únor – Spolupráce na výstavě v muzeu kakaa a čokolády v Bruselu – „chocolate, my beautiful love“.

2002 Březen – Účast na festivalu Eurochocolate v Římě – festival se koná v zahradách vily Borghese a v samostatném stanu vystavuji 30 panelů obalů z celého světa. Výstavu navštívilo statisíce lidí.

2002 Květen – Výstava obalů v hotelu Dorint v Potsdamu u Berlína – 40 panelů pro odbornou veřejnost u příležitosti oslav 125. let německého cukrovinkářského svazu.

2002 Srpen – Magická hranice 100 000 obalů ze 125 zemí a 4 000 firem a obchodních značek byla dosažena. Z toho více než 1 000 obalů pochází z období před rokem 1950. Historická sbírka obsahuje dále asi 600 ks plechovek, papírových a dřevěných krabiček, forem a reklam.

2002 Listopad – 2003 Leden – Výstava čokoládových obalů v Sparkasse Bremen, Germany.

2003 Březen – Krátký program o mé sbírce na německé televizi ARD a MDR TV.

2003 Srpen – účast na putovní výstavě po Německu – první zastávka Lipsko – do 10/2003, dále Essen – 11/2003–06/2004 – zapůjčení cca. 50 exponátů Návštěva továrny Zetti, Zeitz, Německo.

2003 Říjen – účinkování v televizním programu o čokoládě s paní Hüttnerovou – Domácí štěstí.

2003 Listopad – zapůjčení rakouských exponátů na výstavu v muzeu firmy Walter Heindl ve Vídni.

2004 Květen – účast na oslavě 200 let firmy Halloren/Halle ander Saale, Německo. Zapůjčení cca. 50 exponátů do firemního muzea.

2004 Červen – návštěva nového čokoládového muzea Choco Story v Brugách, Belgie.

2004 Červenec – výstava v čokoládovém muzeu Imhoff Stollwerck v Kolíně nad Rýnem ± Milch – Kakao – cca. 100 exponátů s dětskými motivy – doba trvání 6 týdnů Návštěva čokoládového muzea firmy Jacques, Eupen, Belgie.

2004 Prosinec – putovní výstava v Německu je v Erfurtu 12/2004–3/2005 – zapůjčení exponátů Eurochocolate Christmas Napoli 2004 – zapůjčení exponátů s tematikou vánoc.

2005 Březen – obalů s motivy velikonoc na Eurochocolate Modica Sicílie.

2005 Červenec – v Berlíně návštěva největšího čokoládového obchodu firmy Fassbender a Rausch.

2005 Září-Říjen – výstava obalů na West Coast Chocolate Festival v kanadském Cocquitlamu, předměstí Vancouveru – osobní účast.

2006 Březen – návštěva Ritter Sport Schokoladen ve Waldenbuchu u Stuttgartu – obchod a malé muzeum firmy Ritter.

2006 Duben-Květen – čokoládový festival Choco-Laté v Brugách, Belgie, výstava obalů v samostatné expozici, osobní účast 4 dny.

2006 Červen-Červenec – výstava obalů s fotbalovou tematikou v Imhoff Lindt Museum v Kolíně nad Rýnem u příležitosti konání mistrovství světa v kopané – osobní účast na otevření.

2006 Srpen – návštěva německé firmy Halloren, Halle/Saale, den otevřených dveří.

2006 Září – Švýcarsko – návštěva firmy Frey, Buchs, Aargau, výstavy Soul of Chocolate na curyšském letišti Kloten (zapůjčil jsem tam několik exponátů), návštěva Confiserie Spüngli a jejich muzea v Curychu.

2006 Říjen – Eurochocolate Perugia – návštěva festivalu a museo Storico Perugina, v Římě návštěva firmy S.I.A.D Antica fabbrica del cioccolato.

2006 Listopad – Salón del Chocolate Madrid – čokoládový festival, vlastní výstava španělských obalů a 2 vitríny s historickými exponáty, osobní účast Výstava o čokoládě v muzeu v Bruntále, zapůjčení exponátů. Zapůjčení exponátů na výstavu o sběratelích v muzeu v Jílovém u Prahy.

2006 Prosinec – čokoládový festival Chocol’Art Tübingen, Německo, zapůjčení exponátů na výstavu v prostorách Schwäbischer Tagsblatt. Výstava obalů s vánoční tematikou na festivalu Eurochocolate Forli, Itálie.

2007 Únor – zapůjčení exponátů na putovní výstavu o čokoládě Mallconcept v Německu.

2007 Březen – zapůjčení exponátů na výstavu o čokoládě v muzeu v Máslovicích u Prahy Návštěva festivalu Cioccolato v Turíně, Itálie, návštěva firem Premier-Calcagno, Peyrano a Pfatisch.

2007 Červenec – návštěva firmy Wiebold , Elmshorn, Německo.